Indie
Cesta
Po cestě se Swissem přes Zurich a Bangkok do Singapuru,kdy let probíhal v poho – prostě Swiss jsem chtěl zkusit – ještě jsem s ním neletěl – je lepší než LH,jak v personálu, servisu i vstřícnosti. Jednodenním pobytu v Singapuru a pak tří-denním odpočinku na Bali nyní sedím v letadle společnosti Malaysian airlines na lince z Kuala Lumpur do Bangalore. S MH jsem letěl i z Bali,ale o tom mé povídání tentokrát nebude. Vím,že o něm slibuju už dlouho,že napíšu,ale ono na to jednou dojde. „V KL mi volal Tomáš, který na mě už čeká v Bangalore (dorazil s Kuwait airways s jednodenním stopoverem v Kuvajtu) a poté přes Bombaj s Jet airways (Singapore airlines Indie), že už máme i auto. Nějaký hrozný a špinavý Ford, a že na mě bude čekat na letišti,jestli ho najde,tak doufám, že jo“.
Musím napsat i o tomto letu,protože něco takového jsem za svoje desítky (vlastně už i můžu říct stovky) letů ještě nezažil. Nemá to nic společného s Malaysian airlines, kde personál je vstřícný a ochotný a vše je ok, i když se jejich economy třída opravdu zatím nedá srovnávat se Singapore airlines či Cathay Pacific. Jde asi o to,že ¾ pasažérů jsou Indové, ale to co se tady na palubě děje, tak jen koukám, jestli je toto předzvěstí,tak už se těším na Indii. Tak tedy k věci,ještě jsem nezažil, aby tolik pasažérů volalo každou minutu palubní personál a stále něco žádalo. Začali už při taxování na runway, i když to je připoután i palubní personál. 20 vteřin po vzletu už chtěli začít chodit na záchod a hlavně jich stále více a více „pípalo“ o palubní personál. A snad jejich učitelem,jak vytrénovat letušky je asi můj soused po mé levici, který už byl 3× na WC a hlavně každé 4 až 5 minut „pípá“ na letušky,že chce tohle a tamto. Vodou, whiskou, citronem začínaje, přes reklamaci jídla atd. Jsem zvědav s čím přijde za chvíli. Ještě jsem zapomněl na věcičku,která mne připomněla spíše mé zážitky z Indonésie,ale koukám,že to bude podobné. Na dotaz letušky,zda si pán dá vegetariánskou stravu či kuře na curry odpoví,že to nechce, a že si dá „fish“. Na letušku jdou mrákoty. Říká,že nemají,že dnešní nabídka je taková a on si stojí za svým,že ji na cestě z Indie do KL měl Tak toto zatím zažívám na palubě letu MH 192 a jsem zvědav,co ještě přijde,protože nás ještě hodina a patnáct minut čeká. V neposlední řadě jsem zapomněl podotknout,že jsme startovali o 45 min déle z důvodů nahánění indických pasažérů po letišti. Vůbec nechápu ,proč prostě nezavřeli gate a nenechali je tam. No nic, budu doufat,že na mne Tom bude čekat na letišti a vyrazíme do hotelu. Zítra předáváme tu sbírku pro děti a pak rychlá poznávačka Indie. Chceme během týdne projet z Bangalore do Bombaje přes Goa autem,tak jsem na to zvědav,jak to dopadne. Přistání v Bangalore probíhá v pohodě,jen asi cca 45 min kroužíme nad letištěm než přistaneme. Utrpení s Indy v letadle končí a začíná Indie. Už vstup do příletové haly mluví za vše. Vypadá to tu,jak v 80. letech na nádraží v Pardubicích – možná hůře. Před projitím „imigration“ je nutno vyplnit vstupní kartu a pak procházím k zavazadlům Je tu pás asi o 20 metrech, kde se tlačí celé naše „letadlo A 330“ čekající na kufry. Vždy jich přijde 5 až 6 a pak se 10 min nic neděje. Po 30 minutách se dostávám ke svému kufru – měl jsem štěstí,že jsem byl na začátku a měl ještě z Bali označení priority. Tak už jen celníci a vidím Toma. Zdravíme se a vyrážíme za deště a skoky přes kaluže k autu. Máme půjčený malý Ford za 84 usd na 3 dny,tak to je fajn. S malým blouděním asi po 50 minutách přijíždíme k hotelu,kde nás Tom už „začekoval“,tak jen ukážu pas ještě já a jdeme na pokoj. Dáváme pivko,kecáme a jdeme spát. Čekají nás náročné dny.
Bangalore
Je 7 h ráno a razíme na snídani. Nezklamali – byla super. Vyrážíme vyhledat arcibiskupa a jeho Arcibishop house,který podle mapy není od nás vzdálen déle než 20 min jízdy. Po několika telefonátech, ježdění křížem krážem v indickém provozu,kde platí pravidla odvážnějšího a toho s hlasitějším klaksonem a dotazováním několika lidí na cestu,kdy nás vždy pošlou jiným směrem (lidé zde kolikrát znají jen tu svou ulici a dál se za celý život nedostanou) se dostáváme k cíli. Přijímá nás sestra Theresa o chvilku později i arcibiskup Morase. Dojednáváme podrobnosti a vyrážíme jejich vozem s následováním tříkolového náklaďáčku na rozdávání věcí,které nám sem Fedex dopravil předem. Projíždíme ulicemi plnými hemžení aut, lidí, krav, psů apod. do školy spadající pod místní církev. Děti zde jsou ze slumů. Jen vystoupením na dvoře vzniká menší chaos – všichni se k nám hrnou a zdraví nás a chtějí si podat ruku. Podáte ruku jednomu a musíte i dalším desítkám – spíše stovkám – také. Otázky typu odkud jste, co jste přivezli, jak se jmenujete (odpověď Tom a Tom je nadmíru pobaví). Místní paní ředitelka nás provádí školou a my natáčíme a fotíme. Poté přichází k rozdávání. Je tu spousta a spousta dětí od 5 let do 14 let. Tato škola je dobře vybavená – má ve třídách i lavice. Jak uvidíme v dalších,tak to není tak samozřejmé. Dětem dělá radost, jak oblečení, tak hračky i školní věci. Velkou trofejí jsou tužky a propisky. Po asi 2 hodinách pokračujeme dále a sestry už mají hlad. Zastavujeme pod mostem, kde v cestě místní prodávají cokoliv Vás napadne a kolem je velký provoz aut, krav i lidí. Zacházíme do místního „bufíku“ a necháváme si objednat od sester. Rýže, chapati, a spousta sosů je nám stravou. Za 6 osob dohromady platíme 55 kč. Odjíždíme do další školy, která je školou dívčí. Rozdávání probíhá stejně jak ve škole předchozí,akorát na dvoře školy se místní dívky připravují nácvikem na pochod a vypadá to tu,jak na vojenském cvičení. Je pozdní odpoledne a my vyrážíme do poslední školy, kde nás vítá sympatický pan ředitel, kterého jsme ráno už potkali u arcibiskupa. Vykládáme zde jen krabice a domlouváme se na setkání příští ráno. Vracíme se přes arcibishop house do hotelu,kam se po celém dnu plném ježdění, trmácení, rozdávání těšíme. Jdeme na lehkou večeři a pivečko, zakončené cuba libre za 60 kč v přepočtu. Při večeři voláme Bohunce – paní,která nás kontaktovala a která žije v Bangalore už rok. Domlouváme s ní na zítřek společnou snídani v hotelu a poté,že s námi pojede po školách. Po krátké zastávce na arcibiskupství a naložení dalších krabic vyrážíme do dalších škol. Nejdříve škola,kde jsme byli včera v podvečer. Poté škola odlišná a to škola státní. Je to škola ve stavu mnohem horším než školy předchozí. Některé děti se učí venku na betonu a jiné uvnitř tříd. Přijíždíme v době oběda, který byl jen jakousi tekutinou s rýží podávaný bez jakýkoliv základů hygieny. Bohužel musíme na otočku do hotelu, pro charger, protože mi došla nečekaně baterka. Ztrácíme tím cca 1,5 hodiny. Poté dorážíme do další školy,kde jsme místní sestrou a ředitelkou v jedné osobě pozvaní na výborný oběd z nudlemi, rýží a zeleninou. Obrovská řada dětí a neuvěřitelná jiskra v očích při každém obdarování je užasnou zkušeností jako ze všech škol předchozích. Dnes se školami končíme a domlouváme s „našimi“ sestrami prodloužení našeho pobytu o den a návštěvu další školy (holt autem na Goa nepojedem,ale je to vlastně dobře. Je to cca 600 km a zabralo by nám to při místních komunikacích cca 15 hodin – poletíme). Teď tedy musíme do hotelu zařídit prodloužení (už jsme jim to hlásili ráno,že to může nastat,tak snad bude vše ok). Bohunka nás vykládá v hotelu a domlouváme si za 2 hodiny opětovné naložení a pojedeme na letiště a pak někam na kávu. Při příchodu na recepci se vyskytuje problém. Recepční na to zapomněl (žádné překvapení přístupu v Asii, i když v tomto hotelu by to nemělo být normální) a hotel je totálně plný. Po chvilce hádání a neuspěchu žádáme o setkání s managerem. Naštěstí se díky mému „no blackout dates“ profilu s ředitelem domlouváme a nakonec pokoj máme. Je normální,že hotel i když má plno,tak má pár pokojů volných pro nenadálé situace a hosty. Ještě na pokoji vyhledáme let na Goa a Tom dělá rezervaci v systému. Snad vydrží než si pro letenku zajedeme na letiště. Poletíme s Jet airways (v dnešní době ještě s Air India a Indian airlines či Kingfisherem jedna z lepších aerolinek. Ještě tu jsou Air Deccan, Air Sahara, Spicejet, Goair, Indigo aj.) za 1 300 kč na hodinový let na Goa s Boeningem 737 – 800. Je to i jeden z důvodů, proč s touto společností, protože má nová letadla a dobrou pověst. Bohunka nás vyzvedává a razíme přes návštěvu u nich doma na letiště. Rezervace za tuto cenu vydržela a my si ještě zařizujeme místní frequent flyer program s Jet airways. Z letiště to není daleko do hotelu Leela, kam odjíždíme na kávu a zákusek. Po příjemném povídání vyrážíme do hotelu a jde se spát. Je středa ráno a po další snídani s Bohunkou, odcheckování vyrážíme do poslední školy, která je také bez stolů a lavic. Místní bratr a ředitel v jedné osobě nám chystá velkolepé uvítání. Budeme svědky pravidelné modlitby,kdy je shromážděna celá škola. Pak nás za našich rozpaků i představuje. Bohužel se musíme cca po 2 hodinách rozloučit,protože musíme ještě k arcibiskupovi a pak na letiště a směr Goa.
Goa
Na letišti jsme asi 1,5 h předem. Jsme překvapeni množstvím bezpečnostních kontrol (každá taška,byť je to pouzdro na foťák či igelitka musí být označena,že prošla kontrolou, jinak Vás nepustí ani do letadla). Letadlo odlétá na čas a my jsme po hodinovém letu a hladkém přistání na letišti připomínající letiště v Čáslavy na Goa. Kufry doráží hned a my si bereme taxíka do hotelu. Po ďábelské jízdě místního řidiče dorážíme na hotel a my se vydáváme relaxovat do hotelové restaurace s plným buffetem. Totálně až nezdravě se nacpeme. Tak už jen přehrát videa, fotky a skouknout je a naplánovat zítřejší program a jde se spát. Je čtvrtek a my se probouzíme až v 11.30, takže snídani už jsme nestihli. Jdeme tedy rovnou snídat oběd. Po obědě si domlouváme taxíka na 150 kilometrový okruh po okolí,abychom něco shlédli. Domlouváme cenu 2 700 rupií,což je cca 1300 kč – no jo, je to přes hotel,tak je to krapet dražší. Vyrážíme se podívat na starou Gou, plnou starých staveb a kostelů. Na Goa byli do roku 1961 Portugalci, a proto to ve městě občas vypadá jak na Portugalské riviéře. I zde je plno žebráků a obchodníků s kde čím. Nakonec nás jeden ukecává na obchůdek – já kupuji staré album se známkami a pohledy a Tom mince. Neodolali jsme, i když nás určitě krapet obral,ale jsou to 2 dny odpočinku a nějaký ten nákup k tomu patří. Přes plantáže s kořením ( a malým nákupem koření) se dostáváme k plážím na Goa, které propaguje spousta cestovních kanceláří i v ČR. Pláže plné výkalů, lidí a špíny nás moc nenadchnou. Poté vyrážíme na údajně nejhezčí pláž,která je klidnější i o dost čistější, i když do pláže představující ráj má daleko. Nejhezčí pláže Goa pak najdete co nejvíce na jihu. Tam jich pár,jak v ráji je. Dáváme se zde jedno pivko a čekáme do západu slunce a vyrážíme na hotel. Zítra přelétáme do Bombaje (už 2 roky vlastně Mumbai). Že ještě nemáme letenky nás moc netíží. Ze systému nám ji pravidelně stále ruší,tak se stále pohybujeme na úrovni 1 300 kč až 2 900 kč za let při neustálém obnovování rezervace. No uvidíme zítra. Po opětovném přejedení jdeme spát. Je pátek a čeká nás odlet. Tom jde na chvíli relaxovat na lehátko u hotelu a já píšu pohledy. Vyrážíme z hotelu místním shuttlem,který máme complimentary k ceně pokoje. Po 1 hodině jsme na letišti a jdeme si koupit letenku. Daří se nám je pořídit za 1280 kč. Problém byl jen s tím,že nebrali karty a museli jsme rychle hledat směnárnu na výměnu dollarů. S kartami je v Indie všeobecně problém především v bankomatech. Dost často nevyberete a je proto lepší mít u sebe cash. Po hodinovém zpoždění letadla opouštíme Goa směr Mumbai. Goa nás přes svoji „indickou špínu“ zaujala portugalskými stavbami a pohodou připomínající klidné přímořské letovisko.
Mumbai
Až nyní po příletu do Mumbai nás čeká pořádný cvrkot. Vítá nás nový domestic terminál. Kufry doráží cca po 50 min, ale jsou tu. Možná dobře za zdržení,protože jsem měl aspoň čas řešit po telefonu vzniklé pracovní problémy. Chceme si předplatit taxíka, abychom se vyhnuli dohadování o cenu,ale u okénka „pre-paid taxi“, kde je 5 zaměstnanců nám sdělují,že tato služba zatím nefunguje (tak hlavně,že jich je tam na to 5 ) Aspoň nám pán říká reálnou cenu,co by jsme měli platit na pláž Juhu, kde je náš hotel. Je to 100 až 150 rupii (děl 2 a jsi na českých korunách). Za hodinovou jízdu Bombají to je fajn. Taxikář zkouší vyjednávat na 300 rupiích,ale domlouváme se nakonec na 150). Při jízdě zde je opravdu být otrlý. Je to zážitek v tomto provozu a chaosu. Provoz v Bangalore je proti tomu nic. Po hodině dorážíme na hotel. Jen odložíme zavazadla bereme místní další taxík a jedeme do centra Bombaje. Je to cca 40 km. Bude to trvat v místním provozu cca 2 hodiny jízdy a cena z tuto cestu je v průměru 300 rupií za cestu tam a stejná za cestu zpět včetně řidičova čekání (je pro něj lepší počkat hodinku, dvě než jet sám celou cestu zpět zadarmo). Cestou poznáváme opravdovou bídu Indie a stovky lidí ležících a spících (vlastně bydlících) na ulici, chodnících či přímo na silnici,kde je plný provoz. O zápachu,který je zde všude ani nemluvě. Při každém zastavení vozu (což je v této neustálé zácpě vlastně každou druhou minutu) nás atakují spousty žebráků (od 4– letých dětí do 70– letých stařečků) a prodavačů čehokoliv. Po 2 a půl hodinách dorážíme do centra Bombaje, kde se procházíme po nábřeží, prohlížíme hotel Taj a India Gate (Brána Indie). Potkáváme zde i rodinku, kterou Petr posledně vyfotil na plakát pro sbírku. Bydlí zde stále,tak aniž ví proč jim dáváme nějaké peníze. Od té doby se jejich dětí nemůžeme zbavit. Jdou s námi a pokřikují na nás po dobu cca 20 min než zapadneme do hospody britského typu. Dáváme pivo a výborný biftek (ani v Indii to není problém) a pár piv. Po lehkém nalezení řidiče (zdaleka na nás ten náš mává) odjíždíme na 1h a 45 min trvající cestu zpět do hotelu. Cestou děláme ještě několik fotek,ale jsme už totálně strhaní. Těšíme se na spánek. Tak nastává poslední den v Bombaji. Posnídáme a Tom jde k bazénu odpočívat. Já se vracím na pokoj,abych napsal pohledy,ale je tam housekeeping,tak jdu za Tomem. Při cestě u bazénu najednou slyším své jméno a koho nevidím. Křičí na mne Alvin – můj známý ze Singapuru. Zjišťuji,že je na služební cestě v Indii – byl v Delhi a teď tady (psal v mailu,že bude v Indii, ale také, že se měl před 2 dny vracet do Singapuru – prý si pobyt prodloužil). Radostné setkání ukazuje, jak je svět opravdu malý. Domlouváme se s Alvinem na večerní kávu a společný odjezd na letiště (letí nám to podobně,ale pojedu s Alvinem jen já. Tomovi to letí do Kuvajtu až o 5 hodin déle,tak zatím zůstane v hotelu). Prozatím se tedy loučím a s Tomem vyrážíme do největší Bombajské prádelny – Dhobi Ghats (je to vlastně takové město ve městě). Pracuje zde až 20 000 lidí a vypere se zde až 500 000 ks oblečení denně. Nejdříve si celou „prádelnu“ fotíme z vrchu a poté vyrážíme místními uličkami a standardním indickým nepořádkem do útrob prádelny (útrobami rozumějme komplex otevřených prádelen). Za malý poplatek nás pouští dovnitř a my fotíme a jen koukáme,co všechno je možné. Strávíme zde cca půl hoďky a vyrážíme na opětovnou 2 hodinovou cestu na hotel. Doprava po 15 milionové Bombaji prostě potřebuje hlavně čas a klidné nervy. Malý odpočinek, odcheckování, káva s Alvinem a odjezd na letiště, který nám v tuto noční hodinu (je 22.30) zabírá jen 40 min je v pohodě. Loučím se s Alvinem, který letí z druhé strany letiště než já a vyrážím za neustálého atakování „servismanů“,kteří chtějí pomoci se zavazadly. Každý se zde vždy staví jako zaměstnanec letiště, který za to nic nechce,ale pak samozřejmě žádá zaplatit. Je potřeba si na to dát pozor. Je to po celé Indii a je jedno v čem chce zrovna pomáhat. Check- in probíhá v pohodě a já už jsem v transitu. Jestli si myslíte, že si zde něco koupíte,tak se radši moc netěšte. Na letišti je sice pár obchodů (opravdu pár),ale vypadají,jak v 70 letech naše (prázdné regály a občas něco). Jdu tedy na cuba libre do Lounge, který mi Swiss nabídll a píšu o naší cestě po Indii. Odlet z Bombaje proběhl jen s půlhodinovým zpožděním a přes arabský poloostrov razíme na Zurich.
Pár informací navíc
Tak ještě pár věciček k Indii. Doletíte sem „v akci“ kolem 15 tis včetně poplatků,ale většinou se cena bude pohybovat kolem 21 – 24 tis Kč včetně poplatků. Ubytování v Indii je na všech úrovních. Jde zde bydlet za pár stovek až několik desítek tisíc. Doporučuji bydlet nejméně ve 3+ hvězdičkovém hotelu a i ten si ověřit (ve spoustě hotelů potkáte i krysu) a radši rezervovat dopředu. Ceny v Indii ohledně ubytování rostou a kvalitní 5-ti hvězdičkové hotely jde několik měsíců dopředu koupit kolem 250 usd na noc. Při pozdější rezervaci se můžete dostat až na 600 usd za noc, protože obchodních cestujících do Indie přibývá a hotelů této kvality je v Indii stále málo. Cestování autem je pro silné povahy a na větší vzdálenost ho moc nedoporučuji. Pojedete dlouho kamkoliv. Vlakem je to pro dobrodružné povahy ( a vlak taky třeba půl dne nemusí ani dorazit) a proto je v dnešní době a při dnešních cenách nejlepší cestovat po Indii letadlem. Do Indie radši berte hotovost a nespoléhejte se moc na platební karty. Může to být problém. S roamingem problém není..Fungují zde 4 hlavní sítě. Problém může nastat s velkým kolísáním signálu. Najíte se zde za doslova za pár korun na ulici. V luxusních restauracích či hotelech Vás jídlo přijde cca na 500 až 700 kč na osobu. Při jízdě taxíkem si radši domluvte cenu dopředu nebo se pak budete s taxikářem handrkovat do nekonečna. V případě,že autem srazíte krávu,tak počítejte s pokutou cca 2000 rupií plus úhradu vzniklé škody za krávu (přibližně 20 000 rupií). Na letiště vyrážejte pro jistotu 3 hodiny předem v případě mezinárodních letů. V případě vnitrostátních hodinka stačí. Při pití doporučuji pít jen vodu balenou. Místní pivo (nejznámější asi Kingfisher – také letecká společnost ) je dobré a koupíte ho od 30 rupií do 100 rupií dle místa nákupu (mluvím o 650 ml láhvi). Indie je plná paradoxů a uvidíte zde lidi v plné chudobě na ulici (bydlící, spící, pracující, kojící, myjící se, konající své potřeby bez studu před ostatními – jsou prostě na té ulici doma) a vedle nich stojící Bentley či jiné luxusní vozy. Ale určitě stojí za návštěvu a já se už teď těším na další cestu, která bude spočívat na trase Bangalore – Dillí – Agra – Varanasi – Nepál v příštím roce.
