ČÍNA

Je pátek, 17. 4. 2009, půl jedné odpoledne a pomalu se scházíme, abychom vyrazili v šesti lidech do Mnichova, odkud nám letí naše letadlo. Směr: Čína. Cesta autem probíhá bez problémů a po pár zastávkách a cca pěti hodinách cesty přijíždíme do Mnichova na letiště. Auto necháme na „long term“ parkingu a jdeme na terminál T1 – C, odkud se odbavují a odlétají lety společnosti Emirates. Ještě se neodbavuje, a tak máme půl hodiny rezervu, i když Emirates začínají vždy check in už tři hodiny před odletem. Necháváme kufry ve frontě a jdeme do nejbližšího baru, ze kterého vidíme na naše kufry. Bar je asijský. Jídlo si nedáváme, jen každý dvě pivečka na chuť. Po rychlém odbavení a zkoušce mého a Petrova foťáku na security přepážce jdeme do salonku od Priority passu. Pití mají, jen to jídlo je takové horší. Vždy jsou bohužel salonky lepší v Asii než v Evropě. Proto s Dušanem a Tomášem jdeme dolů, kde kupujeme „curry wurst“ s bramborovým salátem a neseme si jídlo do salonku, což přivádí obsluhu lehce do rozpaků, ale nikdo nic neříká. Po dvou hodinách čekání, popíjení, surfování po netu a spousta Cuba Libre a Bloody Mary jdeme k bráně a nastupujeme do letadla. Vedle nás jsou ještě lety Etihadu do Abu Dhabi, Korean do Soulu (je to nejpozdější let z Evropy do Soulu – dobré vědět). Po vzletu obkroužíme Mnichov a vyrážíme, směr Dubaj. Čeká nás pět hodin letu. Ten probíhá v pohodě. Všichni kromě Klempy povídáme a popíjíme Jack Daniels s coca colou. Kupodivu Jack Daniels ke konci letu dochází, tak musíme přejít na Ballantines. S námi v letadle hned vedle je skupinka cca šestnácti Čechů, kterým se naše zábava za letu nelíbí a čím dál častěji nás osočují, ale z naší dobré nálady se jim nedaří nás vyvést. Přistáváme v pohodě v Dubaji a jedeme autobusem k novému terminálu Emirates. Volám Ivošovi, který je také v Dubaji a chvíli povídáme. Koupíme kartáčky a pastu a vyrážíme díky Priority passu opět do salonku. Tam strávíme před pokračováním cesty za plné zábavy čtyři hodiny. Letíme do Šanghaje, odlet v 10.30 hod., tak na Final call v 10.10 hod. vyrážíme do letadla a za chvíli se už vznášíme v A 340–300 (stejný typ byl i na letu MUC – DXB). Let probíhá celkem v poklidu. Kopírujeme íránské hranice, přelétáme přes Pakistán a Indii, kde míjíme Dillí a Varanásí. Koukáme doleva na Himaláje (v oblasti Varanásí). Sepisuji tento deník v okamžiku, poté co jsme minuli Dhaku a blížíme se po pravé straně k Mandalay. Kluci hrají šachy na obrazovce a zbytek spí.

Po přeletu nad Kunmingem jsme míjeli velké bouřky a ve 23 hod. místního času (6 hodin oproti ČR) přistáli na letišti Shanghai Pudong (nové, krásné letiště, které se hodně přibližuje letištím jako Singapurské Changi nebo Hong Kongské letiště). Musíme ještě vyplnit příjezdové karty a vystát frontu na imigračním. Vyzvedneme zavazadla a jdeme měnit peníze. Kurz je k 1 USD za 6,9 yenu. Takže to na české peníze vychází násobit 2,9 x. Výhodnější je ale měnit eura, tam se pak kluci dostávají na 3,12 v rámci CZK a CNY. Ještě je také lepší měnit nad 1000 USD než postupně po menších částkách. Při částce nad 1000 USD je výměna bez poplatku. Máme vyměněno a kráčíme k Maglevu – rychlovlak na magnetickém polštáři, který jede od 300 km/hod. do 430 km/hod. Vlaky od 9.00 hod. do 10.45 hod. a od 13.00 hod. do 16.45 hod. jezdí 430 km/hod. – v ostatní časy „jen“ 300 km/hod. Cena za economy jízdenku je 50 CNY. Za VIP cestu (nevíme, co to znamená) je to za 100 CNY (290 Kč). Máme v úmyslu vyzkoušet obě varianty, abychom věděli, co a jak. Bohužel jsme přistáli pozdě a zjišťujeme, že poslední Maglev z letiště do centra jede ve 21.40 hod.. Lidé stojící u přepážky Maglevu nám okamžitě nabízejí zajištění dopravy. Pravděpodobně to tak dělají normálně. Začínají na ceně 480 CNY za jedno auto. Je nás šest, tudíž potřebujeme dvě auta. Víme, že cena by se měla pohybovat od 150 – 200 CNY. Nakonec deset minut licitujeme o ceně a dostáváme se na částku za 250 CNY za vůz, na což přistupujeme. Je půlnoc a těšíme se do sprchy a na pivko. Cesta probíhá v klidu, až na to, že řidiči nedodržují rychlost a fotí nás jeden radar za druhým. Mají CD na značce a tím se to do fotky od blesku odráží. Jak jednoduché. V jednu chvíli se málem srazíme, ale nakonec přijíždíme do hotelu Rennaisance v pořádku. Pánové zkoušejí uhádat zvýšení na 700 CNY za dva vozy, ale nakonec zůstává u 500 CNY dohromady, jak bylo domluveno. Je zajímavé, že o ceně jsou schopni mluvit anglicky, ale jinak nerozumí ani slovo. Odjíždíme do 4. patra, kde je lobby hotelu a checkujeme se. Máme od Mai z Pardubic luxusní cenu za pokoj včetně snídaně a executive lounge v částce 900 CNY (její sestra zde dělá ředitelku). Domlouváme se na schůzce v lounge za 30 minut po sprše. Já ještě vyřeším nepříjemnost s botami a popíjíme v lounge clubu pivko a plánujeme zítřejší program, snídani a F1.

Vstávání i snídaně proběhly v pohodě a my se scházíme v lobby k cestě na okruh F1. Při čekání na ostatní si k nám přisedá krásná Číňanka jménem Lisa a radí nám, jak na okruh, za kolik peněz, a ještě nám zařizuje dva taxíky. Je nám sympatická, tak se domlouváme, že ji budeme ještě kontaktovat. Odjíždíme na okruh. Cena je 144 yenů za cestu a auto. Na okruhu stojí vstupenka na tribunu, kterou máme vybranou, 1280 yenů. Kupujeme, procházíme se areálem a jsme zklamáni malým množstvím stánků s občerstvením, třeba oproti okruhu v malajském Sepangu, kde jich bylo nespočetně více. Začíná poprchávat a my se obáváme, aby nepršelo celý den. Ještě zbývají 2,5 hodiny do závodu. Snažíme se najít nějaké posezení a jídlo, nakonec po dlouhém boji sedíme. Hot dog a Heineken jsou nám společníky. Závod začíná za plného deště a prší po celou jeho dobu. Půlka z nás opouští okruh ve 30. kole, kdy už opravdu prší velmi hodně. Já s Petrem a Tomem zůstáváme. Poté si domlouváme odvoz a za 150 yenů se i vracíme. Sice s řidičem, který není taxíkář, jede hrozně pomalu, nezná náš hotel, a ještě s ním s námi jedou oba jeho synové, ale nakonec po dvou hodinách přijíždíme šťastně do hotelu. Malý odpočinek a poté sraz v lounge a voláme Lise, zda ji můžeme potkat a zda nám doporučí nějakou fajn restauraci. Za chvíli se s ní scházíme v hotelu a vyrážíme. Restaurace je pravá čínská, hezká, dobré jídlo, vše na otočném stole, jak je v Asii zvykem. Po obrovském množství jídla v osmi lidech (Lisa si sebou vzala kamarádku) platíme 1000 yenů, ale za to neuvěřitelné množství jídla a kvalitu restaurace je to cena levná. I když by šlo jíst i za 20% ceny. Ještě malá návštěva baru po restauraci a frčíme spát vzhůru dalšímu dni.

Na pondělek plánujeme poznávání vlastní Šanghaje. Přes staré město a ochutnání pečených vrabčáčků, zahrady Yu Garden – krásné zahrady uprostřed starého města (vstup jen 40 yenů), kráčíme na nábřeží a fotíme stavby známé ze všech fotek Šanghaje včetně známého „otvíráku“., což je nejvyšší budova v Šanghaji. Poté přichází čas na oběd na nábřeží s pohledem na moderní Šanghai. Dáváme si krabí polévku, spoustu těstovin a nakonec želvu. Chutná jako kuřecí drůbky a ještě k tomu zjišťujeme, že nemá skoro žádné maso. Je to taková olizovačka kostí. Dva z nás to neustáli a jdou raději ven z restaurace. Platíme a půlka si bere taxíka na hotel a druhá, do které patřím i já, se rozhodne poznat Maglev. Z centra jedeme na Maglev 25 min. (v provozu až 60 min.), za 14 yenů jsme tam. Kupujeme zpáteční jízdenku a vyrážíme. Vlak je na nástupišti a přesně v určitý čas daný jízdním řádem opouští nádraží. Cesta trvá necelých sedm minut, ale bohužel se nedostáváme na maximální rychlost. Je 17.30 hod., a to Maglev jezdí už „jen“ 301 km/hod. Nahlížíme také do VIP třídy, která je o 50 yenů dražší a vidíme, že se jedná o více prostoru a kožené sedačky. Jiná výhoda v tom není. Okamžitě po doražení na letiště Shanghai Pudong se stejným vlakem i vracíme. Díváme se po lidech, ale po náročném programu jsme poněkud unavení. Na nádraží si bereme taxíka, řídí paní, a jedeme do hotelu. V hotelu popíjeme po malém relaxu drinky v lounge a plánujeme malou procházku noční Šanghají. Chceme si vyfotit nasvícené mrakodrapy se stativem. Veškeré přípravy s Petrem jsme zvládli až na maličkost, nemám nástavec na foťák ke stativu. Naštěstí je zde spousta fotografů a podaří se mi jedny solidární přesvědčit, aby nám půjčili stativ. Bohužel po patnácti minutách nastavování, vylepšování a sledování kontur nám akorát nasvícení budov vypnou, takže máme jen jednu fotku v super kvalitě dle našich představ. Fotky „fish eyem“ jsme bohužel nestihli. Ještě procházka po Nanjing Road, která je velkou částí jen pěší zónou docházíme k závěru, že máme hlad. Vyrážíme do čínské restaurace v této ulici a dáváme si pár dobrot a piv. Po jídle je veselo a celá obsluha z nás má pozdvižení. Nakonec po pár společných fotkách a vtípcích odcházíme z příjemné restaurace, kde obsluha byla lehce zmatená, ale aspoň mluvila trochu anglicky, což zde opravdu není moc k vidění. Po půlhodinové procházce a odvozu taxíkem do barové čtvrti Xiantiandi plaza, kde se zdržujeme 15 minut, odjíždíme spát. Zítra nás čeká přesun. Ještě jedno pivko v lounge na dobrou noc a jde se spát. Ranní snídani jsme s Petrem málem zaspali, ale nakonec to dopadlo dobře a vše stíháme. Jak snídani, tak balení i check out. Bereme si taxíka a jedeme na vnitrostátní šanghajské letiště Hongqiao (které bylo donedávna hlavním letištěm v Šanghaji a ještě se zde budují obrovské nové terminály) nedaleko okruhu F1, ale stále ještě v centru města. Cena se dostává na 140 yenů za auto (bereme dvě – je nás moc), což je v pořádku. Probíhá rychlý check in a pak procházka letištěm. Dušan si kupuje tričko a už spěcháme do first class salonku China Southern, který bere kromě mé OKplus karty také Priority pass, takže se sem naskládáme všichni. Popíjíme, vyřizujeme maily, povídáme. Pohodička. Je 11:10 hod., vstáváme a vyrážíme do letadla. Akorát nám změnili bránu z A10 na B10, což je přesně na druhé straně letiště, Nakonec let stíháme, i když zavírají gate 15 min. před koncem. Sedíme všichni v 16. řadě zleva doprava. 1 hod. a 50 min. dlouhý let uběhne rychle včetně jídla a spousty naších vtípků.

V Zhengzhou je úplně nové letiště, které by mohla závidět spousta evropských i jiných letišť. Jediný problém je, že 99% nápisů je jen v čínštině, takže opravdu nic nezjistíme. Hledáme nějakou dopravu do vzdáleného Dengfengu, kde je Shaolinský klášter, který chceme navštívit. (Ještě jsem chtěl zmínit, že je potřeba odevzdat při kontrole od vyzvednutí zavazadel veškeré zavazadlové lístky, jinak nejste vypuštěni z letiště). A teď už zpět k naší dopravě z Zhengzhou do Dengfengu. Potřebujeme velkou dodávku nebo dva taxíky. Přibíhá k nám Číňan, který nám nabízí cenu za dvě auta 800 yenů. To se nám zdá moc. Kdyby jel na taxametr, tak nám cena vychází mnohem levněji. Nástupní cena zde je 10 yenů a 2 yeny za každý ujetý km. Po dlouhých tahanicích se domlouváme na 600 za 2 vozy, ale Milan s Klempou zkouší i jiné varianty a běhají a smlouvají. Nakonec přijímáme první nabídku a jedeme s řidičem a jeho kolegou za 600 a jsme rádi. A to Milan a Honza přemluvili jednoho Číňana k tomu, aby nás svezl za 500. Bohužel přesně ve chvíli, když jsme pánovi potvrdili, že s ním pojedeme. Cesta probíhá v pohodě a za necelé 2 hod. jsme v cíli. Ubytováváme se v prvním hotelu, který ve městě vidíme. Před 20 lety musel tento hotel být v „top ten“, ale teď je krapet vybydlený. Jmenuje se Very Pear Hotel a noc zde stojí od 128 yenů do 358 yenů za suite. V pokojích to smrdí plísní a vším možným, ale jde to. Čistá postel a sprcha tam je. Zaplatíme a jdeme se projít do města. Je tu k vidění spousta typických komunistických budov. Přicházíme na hlavní náměstí, které je víceúčelové. Hraje se zde i ping pong, a tak Dušan vyzval místního Číňánka ke hře. Opět jsme atrakcí, protože za celou dobu jsme nepotkali žádné „bílé“ a vlastně pak ani za dalších 5 hodin, co chodíme po městě. Dušanovi to bohužel zrovna nejde, tak pokračujeme dál. Zacházíme do místní restaurace, kde nám zase nikdo nerozumí. Půlku jídel si vybíráme stylem ukaž na „rozsypaný čaj“ a něco přinesou a zbytek z okrájeného anglického menu. Postupně přináší rýži, hovězí, kuřecí krky aj. Večeře probíhá v pohodě za plného zájmu místních v restauraci. Po jídle pokračujeme v procházce městem. Docházíme k místnímu trhu. Mají všechno, co nás napadne. Ochutnávám žlutou syrovou larvu. Chutná jak v oleji naložená kukuřice. S Klempou se dohodneme, že ochutnáme velkého brouka a larvy tepelně zpracované. Nikomu jinému se do toho zatím nechce. Za tři minuty to je hotové a my si vychutnáváme nejlepší jídlo za celý pobyt. Je to moc dobré. Když nás Tomáš vidí, tak neodolá a už si pochutnává s námi. Jsme opět samozřejmě hitem celého trhu. Všichni přestávají jíst a koukají a někteří zdraví. Procházka pokračuje a v jedné ulici venku kupujeme umělou blbost, která svítí a točí se. Bude se to určitě líbit pejskovi. S tím, že když nakupují takovou věc na ulici cizinci, tak se opět seběhne cca 30 lidí kolem a se zájmem pozorují naše nakupování. Oslovujeme mladou slečnu a ptáme se jí na nějaký bar nebo diskotéku. Ona moc anglicky nemluví, ale stále nejlépe za poslední dva dny, kdy nemluvil skoro nikde nikdo. Bohužel nás odvádí do karaoke baru, kde jsou jen kajutky s tv a gauči a má se tam zpívat. My nezpíváme. Dáme si panáčka a odcházíme na pokoj. Zítra nás čeká Shaolin. Sraz máme v 9 hod., ale tím pádem už nestíháme snídani. Snídáme tedy pár sušenek a bereme si před hotelem dva taxíky s oznámením, že jedeme do kláštera Shaolin, který je vzdálený cca 7 km. Jedno auto, kde jedu já, Tom a Dušan nás odváží správně, ale naše druhá polovička skupiny je odvezena do jiného kláštera, kde si naúčtují 60 CNY za vstup a poté i nám, když se po telefonu naženeme. Jsme tam 10 min. a jedeme do pravého kláštera Shaolin. Vstupné do kláštera je 100 yenů a nezahrnuje lanovku a jiné aktivity. Je nám dokonce nabídnuta anglicky mluvící průvodkyně, kterou si po dohodě nás všech bereme. Navštěvujeme vlastní klášter Shaolin, poté hřbitov plný bagod a poté využíváme lanovky na cestu do kopců, abychom si celé shaolinské údolí prohlédli. Při zpáteční cestě se ještě v areálu stavujeme v tréninkovém centru Kung Fu a poté už hledáme taxíka, abychom stihli check out v hotelu a cestu na letiště do Zhengzhou. Odchytáváme ty stejné taxikáře a domlouváme s nimi cenu 300 yenů za auto. Náš řidič jede bohužel stále 80 km/hod. a začínáme být trochu nejistí, že vše stihneme. Od kluků se dozvídáme, že jejich řidič dokonce do kopce občas vyřazoval. Před 17. hod. večerní jsme na letišti. Jdeme na check in k přepážce China Southern a zkoušíme se „odčekovat“. Trvá to nečekaně dlouho, ale nakonec se to podaří. Jen se nám nepodařilo přesvědčit paní, ať nám vloží čísla našich frequent flyerů do letenky, ale prostě, když se jim nechce přemýšlet, tak radši řeknou, že to nejde. Po „odčekování“ hledáme dobrou restauraci. Milan s Klempou už nechtějí čínskou kuchyni ani vidět a jdou na hamburger. My si sedáme do čínské restaurace, kde obědváváme pár jídel. Bohužel se nám dostává nečekané odpovědi, když objednáváme rýži. Čínská restaurace nemá rýži. Tomáš se zvedá a s hláškou „jste čínská hospoda, tak musíte mít někde v kuchyni rýži. Já ji najdu.“ Bohužel nenašel. To znamená, že jídla bude málo. Volám Klempovi do restaurace a dáváme si nakonec také i hamburgery, abychom se zasytili, když jsme vlastně celý den nejedli. Po jídle ještě kávička už v tranzitu, kde je překvapivě docela drahá, 50 yenů, jak na evropských letištích. Let trvá necelou hodinu a jsme v hlavním městě Pekingu. Přistáváme na starý terminál, který je stejně obrovský. Bereme si taxi van, které nás za 400 yenů odváží do hotelu. Já volám Auroře, na kterou jsme dostali telefonní číslo od Lisy a doporučení, že dělá průvodce. Musíme si s ní domluvit program. Zítra chceme jet na Velkou čínskou zeď. Přijíždíme do Marriottu a ubytováváme se. Po pár maličkostech check in skončí dobře a my se rozcházíme do pokojů. Sraz je za 15 min. v lounge, kam dorazí i naše nová průvodkyně. Je 23 hod. a my se dozvídáme špatnou zprávu, že zítra má celý den pršet a není dobré jet na výlet. Přeskupujeme tedy program a zítra dáme vlastní Peking a až v pátek dáme výlet do Simatai, které je vzdálené cca 130 km od Pekingu a není na něm čínská zeď tak obsazená turisty, kteří jezdí na bližší místa.

Po pár panácích a vínečku odcházíme spát a domlouváme snídani až na devátou hodinu. Tom a Dušan zaspali, ale nakonec se scházíme a dokonce v poledne odcházíme do centra. Bereme si taxíka a vyrážíme na náměstí Tian´anmen, nejznámější náměstí v Pekingu známé potlačením nepokojů, zalitém krví či mausoleem velkého Maa. Náměstí má rozlohu 44 hektarů, jak píší čínští průvodci. Náměstí Tian´anmen je podle Číňanů symbolem nové Číny.

Kluci v prvním taxíku odjíždějí dříve a nám se podaří sehnat taxíka až o 10 min. déle. Prší a to je vždy problém sehnat taxi. Po vystoupení na náměstí musíme volat klukům, abychom se našli. Čekají na nás u hlavního pomníku uprostřed. Je zde spousta „pochodovačů“, milicionářů, dobrovolníků, kteří drží stráž. Hned s náměstím Tian´anmen sousedí Zakázané město. Je veliké a době největšího rozkvětu v něm bydlelo až 9 000 lidí. Zakázané město bylo budováno díky dynastii Ming a jen jeho hlavní náměstí je 30 000 metrů čtverečních veliké. Výhled na Zakázané město kazí fotka „vrchního šéfa lidu“ nad hlavním vchodem do Zakázaného města. Na druhém náměstí se kupují vstupenky za 60 CNY. Je možné si koupit hlasového průvodce i v češtině za 40 yenů. Dostanete sluchátko do ucha a je to.

Procházka Zakázaným městem připomíná otevírání jednotlivých náměstí za sebou. Stále další a další. Chvílemi nám poprchává, ale naštěstí neprší nijak moc. Takže to za pomocí deštníků z hotelu zvládáme. Po ukončení prohlídky máme všichni hlad a hledáme nejbližší fajn restauraci. Nakonec nacházíme restauraci s typickou kuchyní z oblasti Lanzghou ve střední Číně (resp. lehce na jihozápadozápad). Objednáváme nudlové polévky a hovězí zapíjíme pivečkem. Všichni si pochutnáváme a společně s personálem sledujeme při jídle a oni při práci nějaký budovatelský film ve stylu Majora Zemana a Nemocnice na kraji města dohromady. Všichni to nesmírně nadšeně sledují. Evidentně oblíbený pořad. Uděláme ke konci pár telefonátů do Čech a platíme 400 CNY za všechny dohromady. Bereme si taxíky, opět dva a objednáváme cestu na „olympigo“. Jsme ohromeni stavbou „Ptačího hnízda“ a vedlejšího plaveckého areálu a vlastně celé oblasti. Přicházíme akorát ve chvíli, kdy za dvě minuty zavírají stadion, ale stíháme se dostat dovnitř za 60 yenů. Fotíme, koukáme, procházíme a Tomáš a s Petrem projevují největší nadšení. Po opuštění stadionu se ještě procházíme rozsáhlým areálem a čekáme až se setmí, zda budou stadiony i nasvíceny včetně věže. Dušan s Tomem a Klempa nás opouštějí a my zůstáváme a těšíme se na focení. Ale nemáme sebou stativ, tak uvidíme, co se nám podaří nafotit. Po hodině focení jdeme k taxíku. Chceme jet prvním v řadě, ale přibíhá ten, co je druhý v řadě a dohadují se. První říká, že náš hotel nezná. Resp. neříká, ale naznačuje, protože není možné se s taxikáři domluvit. Čínský taxikář neumí slovo jinak než čínsky. Náš nový řidič říká ok. Tak nastupujeme. Prvních pět minut jedeme poslepu, protože pán neumí ve svém autě pustit větrání. Když mu do toho sáhnu, tak mne normálně plácne, že nesahat. Jedeme tedy po málem třech haváriích směr hotel. Aspoň si to myslíme. Zdá se nám, že jede špatně, ale pán nemluví. A máme pravdu. Po půlhodinové jízdě nás vykládá u jiného hotelu Marriott. Rozezleni vystupujeme z vozu a voláme na zaměstnance Marriottu, kteří umí anglicky, že pán nás odvezl chybně, že mu rozhodně nemíníme za jeho službu zaplatit a ať nám zavolají taxíkáře, který nás odveze správně. Bohužel taxikář je neoblomný a dokonce chce Fendovi vytrhnout foťák z ruky. To už přituhuje a vypadá to i na volání policie. Nakonec přichází managerka JW Marriottu a já jí vysvětluji celou situaci. Vypadá, že ji chápe, ale také s tím asi nic nenadělá. Proto se s klukama domlouváme a prostě odcházíme na ulici stopnout si jiné taxi. Problémem je, že hodně prší a není možné sehnat taxíka. Po 45 min. shánění taxíka jdeme k hotelu Ritz-Carlton a bereme si hotelové auta za 300 CNY a jedeme 10 min., ale už nebyla síla moknout déle a shánět taxíka. Sprcha, lounge, panáčky a jde se spát. Ráno nás čeká Velká čínská zeď. Všichni se moc těšíme. Aurora nás vyzvedává v sedm hodin v lobby a vyrážíme na 2,5 hod. dlouhou cestu do Simatai. Většinou všichni pospáváme. Jedeme Buickem pro sedm lidí včetně řidiče, takže Aurora má místo mezi sedačkami na podlaze, ale říká, že to tak je pro ni ok. Dorážíme do Simatai a jedeme lanovkou do první třetiny kopce. Cena 30 yenů. Ještě, že jsme to tak udělali. Další šplhání nám dává zabrat, ale stojí to za to. Stavba stávající Velké čínské zdi začala v letech 1368 – 1644 za dynastie Ming. Ale prvopočátky zdi spadají již do let 776 před naším letopočtem, kdy se začaly stavět první obranné hradby okolo hranic. Od roku 1987 je Velká čínská zeď zapsaná jako památka UNESCO.

Jsme nadšeni. Chodíme, fotíme, užíváme si. Rozhodujeme se, že dáme menší túru po zdi. Tak chvílemi šplháme, chvílemi klesáme, ale je to paráda. Oblast Simatai je vzdálenější od Pekingu než dvě známější návštěvní místa (Badaling a Mutianyu) , ale zase je zde klídek a skoro žádní turisté. Procházku po čínské zdi zakončujeme malým adrenalinem za 40 yenů, kdy jedeme na přesce z čínské zdi přes jezero dolů. Lepší nezkoumat na čem to drží a za co a v jakém je to stavu, ale je to fajn. Zkusíme to všichni a pak ještě kousek plavby na motorovém člunu a jsme po 4,5 hodinách zpět u auta. Tom si kupuje „rákosák“ – kloubouk, který používají místní zemědělci a vyrážíme zpět do Pekingu, kde nám Aurora domluvila oběd. Požadovali jsme pravou Pekingskou kachnu. Cesta probíhá v klidu až na to, že v jedné zatáčce je taková díra přes celou silnici, že si trochu poskočíme, ale naštěstí to kola vydržela. Takové štěstí neměla tři auta před námi, která mění opodál pneumatiky. Za dvě hodiny jsme v Pekingu a jdeme jíst. Obědváme zase u kulatého stolu plného jídel a každý si bere, co chce. Jde s námi i řidič, kterého jsme pozvali také. Pekingská kachna se jí tak, že se zabalí do placky včetně zeleniny a jí se v rolce. Moc nám nechutná. Bez sosů by byla bez chuti. S dochucením už je dobrá. Platíme za osm lidí 800 yenů a vyrážíme na poslední nákupy. Kupujeme čaje, suvenýry, bižuterii a pár věcí z elektroniky, které asi nebudou fungovat, ale uvidíme. Aurora si v obchodě vybírá boty, tak jí je kupujeme jako dárek. V hotelu poté dostává celodenní odměnu 1 100 yenů za šest lidí na celý den včetně dopravy a průvodcovských služeb. Večer pár panáčků v lounge, zabalit, osprchovat a vyrážíme ve tři hodiny ranní na letiště se stejným řidičem, který nás vezl včera. Aurora domluvila cenu 300 yenů, což je o 100 levnější než za van, který jsme měli v opačném směru. Pekingské letiště je úchvatná stavba, kterou si my milovníci létání užíváme. Dorážíme na check in Emirates, kde nám je nabídnuta změna našeho letu, protože let je overbooked. Bohužel kluci nechtějí a my jejich nabídku za jednu letenku zdarma do Číny v ceně 30 tisíc Kč odmítáme. Později nás to s Tomem mrzí a říkáme si, že jsme se měli trhnout. Odlétáme v 6.50 hod. ráno. Všichni jsme dorazili až na last call, ale přece. Let proběhl v pohodě. Skoro celý jsme ho prospali kromě obdivování nádherných Himalájí, na které jsme se nemohli vynadívat. V Dubaji zjišťujeme, zda se nezměnila pravidla na krátkodobou návštěvu města, když zde máme pětihodinové čekání, ale bohužel je to stále až od osmi hodin čekání. Kluci tedy Dubaj nepoznají. Jdeme do salonku. Tentokrát ne do Marghaba salonku na novém terminálu, ale do Business lounge v T1, odkud jsou odlety všech jiných společností vyjma Emirates. Je to salonek pro Qatar airways, Oman air a jiné. Kluci se přejídají bramborami a evropskou stravou. Někteří i pěti přecpanými talíři. Let nám letí v 16.30 hod., tak odpočíváme, popíjíme a povídáme. Při boardingu do Mnichova zjišťujeme, že nás Emirates upgradovali do businessu, tak budeme mít i postel. Bohužel nás upgradovali jen pět z šesti, tak Dušan musí zůstat v economy. Krevetky, pravé šampaňské a jiné libůstky si užíváme a pak jdeme spát. Probouzíme se nad Vídní. Pak už jen klesání, obkroužení s výhledem na Allianz Arenu v Mnichově a už hladké přistání. Čekáme sice přes 45 min. na zavazadla, ale naštěstí přišla a dokonce v nich všechny ty naše láhve zůstaly nepoškozené. Teď už jen 4,5 hodinová jízda do Pardubic a jsme doma.

PÁR POZNATKŮ O ČÍNĚ:

ČÍNA

Objednejte si kalendář

Nákupem tohoto kalendáře můžete udělat radost dětem v indickém Bangalore, kdy výtěžek bude použit na nákup školních potřeb pro každoroční sbírku "Děti Indie"

Odkazy

Koupit fotografie